je taneční styl, v němž přežívají africké tradice ve své takřka původní formě dodnes. Bomba proslula zejména ve východní a severovýchodní části Puerto Rica, především v regionech Fajardo a Loiza, na počátku 19.století. Tento tanec má svůj původ u afrických otroků pocházejících z Ghany, pravděpodobných potomků kmene Akan. Bomba v regionu Loiza zřejmě přežila dlouhá léta útlaku ze strany kolonizátorů jen díky tomu, že byla méně vystavena evropskému vlivu a zároveň i z toho důvodu, že narážela na menší odpor vrchnosti, jenž často zakazovala černošské tance.

Bomba byla tancována na plantážích s cukrovou třtinou o sobotních a nedělních večerech a svátcích a taneční zábava často trvala až do brzkých ranních hodin. Většinou se tancovalo na otevřených prostranstvích třtinových polí nebo na náměstích ve městech. Jen velmi zřídka byly tyto akce pořádány uvnitř a tanečníci a zpěváci téměř vždy doprovázeli hudebníky. Tradičně bubeníci seděli společně v jedné řadě hrajíce na bubny rozdílných velikostí. Písně ve stylu bomba jsou charakterizované tzv. strukturou volání a odpovědí mající africký základ, podle níž každou píseň začíná ústřední zpěvák, na jehož zpěv odpovídá melodie zpívaná sborem. Zpěváci používají africká slova a fráze improvizujíce ve formě odezvy na hlas bubnu.

Hudební kapely hrající bombu se skládají ze dvou bubnů, cua a maracy. Dva druhy bubnů charakteristické pro bombu, buleador a subidor, byly tradičně vyráběny ze sudů od rumu,hřebíků nebo sádla. Kozí kůže byla připevňovaná ke koncům sudů a zároveň i do otvorů umístěných na stranách bubnu. Kůže byla nejdříve zahřívána a posléze napnuta přes vrch bubnu. Charakteristického zvuku se docílilo pomocí řady provazů a šroubů, jejichž pomocí byla upevněna hlava bubnu. Tyto bubny, které jsou menší a širší než mnohem známější conga, mají hlubší a plnější zvuk. Větší z obou bubnů, buleador, se vyznačuje hlubokým bassovým zvukem a udržuje základní, neměnný rytmus po celou dobu tance. Menší z nich, subidor, má větší intenzitu zvuku a je používán k improvizaci vyvíjející se v závislosti na tanečních pohybech.
Jediná maraca byla původně vyráběna vyhloubením skořápky plodů "crescentia cujete" stále zeleného stromu pocházejícího z Puerto Rica, k níž byl připevňován kousek dřeva, neboť se jedná o buben přenosný. Vnitřek maracy byl vyplněn velkým počtem malých sušených semínek, což mu propůjčovalo nezaměnitelný zvuk.
Cua byla původně tvořena dvěma hůlkami, které byly používány ke hře na buleador. V současnosti se skládá ze dvou velkých bambusových klacků, na něž je hráno pomocí hůlek. Často se používají palillos (hůlky ze dřeva), aby bylo dosaženo vyšší intenzity zvuku.

Rozlišujeme 3 základní rytmy typické pro bombu: sica, yuba a holandes. Rytmus sica pochází ze Santurce a Mayaguez, jde o pomalejší tempo navozující smyslný pocit. Yuba je mnohem rychlejší. Holandes bývá často používán na konci skladby a jde o velmi rychlý, synkopovaný rytmus.

Během tance jsou ženy oblečeny do širokých sukní vyrobených ze světlých jednobarevných nebo kostkovaných materiálů tzv. "madras" doplněných bílou spodničkou. Vlasy mají zabalené do barevných balících papírů. Muži jsou celí v bílém, na hlavě nosí široké panamské klobouky. Základní krok začíná pravou nohou, nejdříve ťukneme nohou na místě, následuje krok dozadu současně s dalším ťuknutím na místě. Tuto část posléze opakujeme na levou stranu a střídáme mezi levou a pravou nohou. Tanečnice po celou dobu drží kraje svých širokých sukní, ruce mají položené na bocích a jemně se kolébají dozadu a dopředu. Tanečníci tančí v kruhu před bubeníky, případně je možné, aby jeden z nich (sólista), může jít jak o muže, tak o ženu, postoupil směrem k nim. Ve chvíli kdy dotančí až k bubeníkovi hrajícímu na subidor, předvede rytmické gesto nazývané "piquetes", jenž se bubeník pokusí napodobit na buben pomocí odpovídajícího hudebního vzoru. Tanečník nepřestává a neustále doráží na bubeníka a vyzývá ho, aby napodoboval jeho pohyby těla vybubnováním odpovídajícího rytmu, vzniká tak úžasný a nenapodobitelný hudební dialog. Pokud "piquetes" předvádí žena, často se skládají z dramatických gest reprezentovaných třesením rameny či celého těla doplněných pohybováním sukní, jejíž kraje drží v rukou. Muži využívají náročných gest předvedených pomocí rukou, nohou a trupu.

V roce 1950 Rafael Cortijo a jeho přední zpěvák Ismael Rivera přenesli bombu do prostředí nahrávacího studia a podařilo se jim tak vytvořit legendární nahrávky jako např. "El bombon de Elena", které byly příčinou velkého nárůstu popularity písní ve stylu bomba a samozřejmě i plena. Díky tomu se podařilo tyto staré hudební styly zmodernizovat a zařadit mezi kubánský hudební formát.

Současní hudebníci produkující bombu: Eddie Palmieri, Descarga Boriqua a Sonora Poncena