Salsa je jedním z nejdynamičtějších hudebních stylů vzniklých na západní polokouli. Výraz salsa pochází ze španělštiny a znamená "omáčku", je to, stručně řečeno to, co dává latinské kuchyni její tradičně ostrou chuť. Termín salsa se dá z hudebního hlediska velmi jednoduše srovnat se slovem swing (anglicky: houpat se), které bylo aplikováno jazz/swingovými kapelami do hudební terminologie ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tento výraz popisuje pocit, jenž skrývá širokou paletu emocí a hudebních vyjádření. Bylo by chybou domnívat se, že se salsa vždy vyznačuje rychlým krokem a pulsujícím tempem. Opak je pravdou, může být i pomalá a romantická, popřípadě někde mezi těmito dvěma protipóly.

Ačkoli bylo a stále ještě je vedeno mnoho diskusí o tom, kde se nachází její skutečný původ, zůstává pravdou, že salsa je a vždy bude ovlivňována obrovským množstvím aspektů, které hrály důležitou roli v jejím vývoji. I když odpověď na otázku, kde leží její kořeny, není nikterak snadná, lze s určitostí mluvit o dvou kulturách, jenž ovlivnily její současnou formu největší měrou : Kuba a Puerto Rico.

Tyto dva ostrovy v Karibském moři jsou strategicky položeny mezi Severní a Jižní Amerikou. Kuba, jejíž jméno pochází z indiánského slova "cubanacan" nebo také "centrální místo" přišla poprvé do kontaktu se Španělskem v roce 1492, kdy připlul k jejím břehům slavný mořeplavec a objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus. Puerto Rico zase začalo být nazýváno španělským ostrovem od Kolumbovi druhé plavby do Ameriky v roce 1493. Během následujícího století byl domorodý lid žijící na těchto dvou ostrovech skoro vyhlazen. V roce 1511 sem začali španělští kolonisté dovážet africké otroky a jejich počínání bylo zastaveno až v polovině 19.století, zrušením otroctví. Historie těchto dvou jinak velmi odlišných kultur vykazuje mnoho podobných vývojových prvků, především pak v tom, jak ostrovní obyvatelé bojovali za ukončení otroctví a získání nezávislosti na Španělsku. Obě dvě země přešly do držení Spojených Států Amerických po španělsko-americké válce v roce 1898, Kuba získala suverenitu.

Kubánský původ
Kuba založila svou identitu na kombinaci vlivů rozdílných kultur veškeré její populace - bílých, černých i míšenců (afričtí otroci přinesli rytmus sobě vlastní do Karibiku, smísili jej s indiánskými a evropskými melodiemi a španělskými slovy a dali tak vzniknout latinské hudbě ). Žánr, který úspěšně sloučil stejné množství charakteristických hudebních prvků bílé i černé části obyvatelstva, byl son, jenž se začal utvářet na východě Kuby během prvních desetiletí tohoto století. Od samého počátku vykazoval směs španělských a afrokubánských prvků. Jeho 2 základní formální části zůstávají ve své původní podobě od dvacátých let až do současnosti a drtivá většina písní v rytmu salsy ( kterou Kubánci mohou nazývat son nebo guaracha ) se drží tohoto vzoru. I když je salsa ovlivněna mnoha rytmy Latinské Ameriky jako jsou - plena (Puerto Rico), merengue (Dominikánská Republika) a v neposlední řadě i cumbia (Kolumbie), její páteří vždy byl a bude kubánský son.

Další z hlavních žánrů afrokubánské hudby, který do velké míry ovlivnil salsu, byl tanec nazývaný rumba. Rozlišujeme tři základní způsoby interpretace rumby, jenž jsou všechny bez rozdílu charakterizované ústředním zpěvákem doprovázeným chórem. Jsou to, guaguanco a yambo ( párové tance ) a colombia ( sólový mužský tanec). Pro guaguanco je typický hudební doprovod ve formě tří bubnů conga, claves (dvě dřevěné hůlky, zvuk vzniká jejich úderem o sebe ) a guagua ( jde o kus bambusového stonku s dvěmi hůlkami ). V yambu jsou congas nahrazeny dřevěnými krabičkami nazývanými "cajones".

Ve čtyřicátých letech pak vznikl tanec slučující afrokubánské rytmy s big-bandovým základem swingu a jazzu nazývaný mambo. Pokud bychom chtěli vysledovat zpětně původ tohoto tance, dojdeme k zajímavému zjištění. Contredanse, tanec, jenž vznikl v 17.století na francouzském královském dvoře, a který se poté rozšířil až do Španělska, kde byl známý jako contradanza, v 18.století dosáhl i k břehům Kuby, kde brzy na to zdomácněl, byl přejmenován na danzu a záhy se stal i kubánským národním tancem. V 19.století, s příchodem plantážníků a jejich otroků, kteří odešli z Haiti poté, co získala nezávislost, byla do danzy přidána ostrá synkopa nazývaná cinquillo.

V té době se domorodý africký lidový tanec - rumba (guaguanco) smísil s tehdejší contradanzou, aby tak dal vzniknout nám všem dobře známému sonu a na konci 19.století byla formálnost contradanzy nahrazena mnohem svobodnějším a spontánnějším tanečním stylem známým jako danzon. Danzon se postupně stal tancem bohaté kubánské sociální vrstvy, son byl naopak populární především uvnitř střední vrstvy. Díky tvořivosti a představivosti tehdejších hudebníků byl danzon inovován (viz. historie mamba) a dal tak vzniknout mambu a později i salse.

Danzon byl hrán dechovými kapelami tzv. "tipicas", které byli ve 20-tých letech 20.století nahrazeny tzv. charangas skládajícími se z klarinetu, flétny, kontrabasu a dvou bubnů vzniklých přeměnou evropských vojenských bubnů.

Po revoluci vedené Fidelem Castrem prostřednictvím níž v roce 1959 získal kontrolu na Kubě, mnoho tehdejších skladatelů a hudebníků odešlo do USA, především pak do New Yorku. Přinesli si sebou hudební tradice své zemi vlastní, aby je smísili s hudbou typickou pro přistěhovalce z Puerto Rica (bomba a plena) a zároveň se soudobou americkou populární hudbou. Nadešla tak éra nových hudebních a tanečních stylů, instrumentů a tónů, jenž propůjčily mambu nevázanější a vášnivější charakter. Trombón získal své místo po boku trubky a přidal tak jejímu zvuku na intenzitě; tradiční hudební nástroje byly odsunuty do pozadí.

Mambo dosáhlo svého skutečného vrcholu v New York City v padesátých letech dvacátého století, kde hudebníci Tito Puente a Tito Rodriguez ve spolupráci s Perézem Pradem zakládali kapely vyvíjející vlastní styl mamba. Mnozí kapelníci jako Beny Moré začali kombinovat mambový základ s již zmíněným sonem či guarachou.

Vývoj v tomto směru se nezastavil ani na Kubě, kde zpěvák Arsenio Rodriguez ve čtyřicátých a padesátých letech dal vzniknout skupině, která se později stala standartem pro další kubánské taneční kapely. Skupina se skládala z klavíru, druhé trumpety, někdy i saxofonu a rytmické části zahrnující timbales,conga a cowbell (kravský zvon).

Základní rozdíl mezi salsou a kubánskou hudbou tkví v tom, že salsa byla z větší části vytvořena mimo ostrov. Termín salsa jako takový nebyl používán do šedesátých let 20.století a za jeho tvůrce je považován Tito Puente, původem z Puerto Rica, patřící mezi latinské emigranty žijící ve Spojených Státech Amerických, pro něž se stala salsa obrazem jejich latinského vědomí.

Vlivy Puerto Rica
Od počátku 19. století až do současnosti si Puerto Rico hojně propůjčovalo a postupně i ovládalo různorodé množství kubánských hudebních stylů zahrnujících danzón, son, guarachu, rumbu a bolero. Ve skutečnosti se tak na bohatství hudební kultury Puerto Rica podílelo osvojení kubánské hudby s přispěním jejich vlastního dynamického folku a soudobé populární hudby. Na Puerto Rico by však nemělo být nahlíženo jako na miniaturní Kubu, zejména od doby žánrů jako seis, bomba a plena se zřetelně projevují jejich vlastní prvky mající málo společného s kubánským vlivem v jejich tradičních formách. Dva z třech již zmíněných hudebních stylů - bomba a plena - vykazující vliv africké hudby, zanechaly své zjevné stopy právě v salse. Tradiční hudební doprovod charakteristický pro bombu jsou dva dřevěné bubny válcovitého tvaru potažené kozí kůží, písně ve stylu plena bývají prezentovány hudební skupinou zahrnující tři, popřípadě i více, panderos ( malý bubínek usazený v kovové konstrukci ), jiné bicí nástroje a alespoň jeden jiný než bicí hudební nástroj jako je harmonika či kytara.

Od dvacátých let se hudba Puerto Rica postupně stala produktem New York City stejně tak jako samotného ostrova, což bylo způsobeno častým stěhováním obyvatel. Z tohoto důvodu nemůže být tato kultura chápána jako něco, co existuje pouze a prvotně jen v Puerto Ricu, ale raději tak, že vznikla neoddělitelně od newyorské kultury, jenž sama podléhala vlivu zde žijící latinské menšiny.

Salsa na výsluní
Vzestup popularity salsy je úzce spjat se společností Fania Records, která byla založena v roce 1964 Johnny Pachecem, kapelníkem s dominikánským původem a kubánským hudebním vkusem. Osudná se latinské hudbě stala 60.léta, přesněji příchod Beatles, kteří ji odsunuli do pozadí. Bylo nutné udělat něco pro oživení její staré slávy! S řešením přišla právě nahrávací společnost Fania Records, když hledala cestu, jak lépe propagovat své umělce. To, co potřebovali, byl nový název pro jejich produkt, něco, co by oslovilo velkou část populace - SALSA.

Od roku 1967 byla Fania vedená italsko-americkým právníkem Jerry Masuccim, který zpopularizoval název salsa natolik, že se navždy zapsal do podvědomí lidí na celém světě. Jeho přičiněním se Fania Records stala na dlouhou dobu největším producentem nahrávek latinské hudby na světě, a to až do let osmdesátých.

Mezi nejslavnější interprety těchto nahrávek se řadí Willie Colón, Hectorem Lavoa, Ismael Miranda, Ruben Bládes aj.

Největší popularity dosáhla salsa v letech sedmdesátých, kdy se latinoameričané začali ohlížet zpět ke svým kořenům. Je to patrné především z postoje salsových hudebníků hledajících stylistickou čistotu. Toho se snaží dosáhnout pomocí menších kapel podobných kubánským "conjuto" skládajících se z rytmické sekce s přední řadou pěti trumpet a jednoho či dvou zpěváků. Léta osmdesátá znamenala pro salsu dobu útlumu, kdy došlo k poklesu její popularity v závislosti na vzrůstající oblibě merengue.

Brzy na to salsa ztratila ráz reality v zalíbení v sentimentálních zamilovaných tónech. Většina toho, co je dnes rozšiřováno prostřednictvím rádia a nahrávek, je daleko častěji sentimentální romantická salsa zpěváků jako Eddie Santiago, Luis Enrique a Lalo Rodriguez než agresivnější afrokaribská "salsa caliente" a "salsa gorda". Třebaže je tento nový subžánr někdy kritizován, v žádném případě nemůžeme popřít, že se mu podařilo uchovat salsu naživu. Tato změna se také odráží ve skutečnosti, že většina dnešních kapelníků nejsou vyškolení hudebníci jako Willie Colón nebo Oscar de Leon, ale zpravidla bílí zpěváci charakterističtí svým krásným chlapeckým zjevem a domnělým sex-appealem jako Giro nebo Salsa Kids.

Prodej salsy se v poslední době stále zvyšuje, což dokazuje její životaschopnost. Od let devadesátých je vidět někdejší hip-hopové zpěváky - La India a Marc Anthony, jak se vrací zpět k latinské hudbě. Je zde jakýsi záblesk naděje, že zpěváci čerpající z tradic latinské hudby budou stoupat v oblibě na současné hudební scéně, což by mohlo vést ke vzkříšení slávy let padesátých a sedmdesátých.

Použité zdroje:
www.geocities.com/sd_au/mambo/sdhmambo.htm
www.salsacrazy.com
www.centralhome.com/ballroomcountry/salsa.htm
www.salsafievre.com
www.geocities.com/juanpacar_2000/history1.htm
www.si.umich.edu/chico/mhn/salsa/